Historie
Původem pochází toto plemeno pravděpodobně z Egypta. V hrobech faraonů byly nalezeny kosterní pozůstatky, které se velikostí i stavbou těla velmi podobají dnešním chrtíkům. Říká se, že na Apeninský polostrov se chrtíci dostali až za královny Kleopatry VII., která prý několik těchto úžasných psíků věnovala Caesarovi. Ve skutečnosti ale zřejmě pronikli díky čilému obchodnímu ruchu ve středomoří do Řecka již v pátém století př. n. l. a později se odtud rozšířili i do Itálie. V Řecku je možné přítomnost chrtíků doložit množstvím nalezených vyobrazení.
Pro ušlechtilost pohybu, ladnost linií a eleganci byl chrtík využíván vždy jako pes společenský. V Egyptě prý zahříval nohy panovníkům, v Římě byl hýčkán a rozmazlován. Až v dobách Renesance se jeho využití rozšířilo i na lov. Chrtíci byli určeni k lovu králíků na otevřených plochách, protože loví pomocí zraku a jejich aerodynamické tělo je předurčeno k rychlému běhu. Své instinkty si uchovali dodnes, uplatňují je především v chrtích dostizích a v coursingu.
Chrtíci byli velmi oblíbení ve Středověku, kdy se v hojném počtu vyskytovali na královských dvorech, šlechtických sídlech a domech bohatých měšťanů. Pruský král Bedřich Veliký měl prý na svém královském dvoře okolo padesáti chrtíků (i když z historických pramenů se dá soudit, že se jednalo spíše o tzv. postupimského chrta), ale nejen on patřil k jejich obdivovatelům. Mezi dalšími bych mohla zmínit i francouzského krále Ludvíka IVX., anglického básníka Geofreye Chaucera nebo francouzského spisovatele Gustave Flauberta. Velkou oblibu chrtíků nám připomínají mnohá umělecká díla z té doby. Velice různorodá byla i zbarvení, často se objevovali dvoubarevní chrtíci s tzv. plotnami (toto zbarvení nynější FCI standard nepovoluje, ale můžeme se s ním setkat např. v amerických a anglických chovech).
Velkou popularitu získali chrtíci v 19. století, ale tato popularita bohužel měla na plemeno velmi negativní vliv. Chrtíci byli záměrně zmenšováni, aby se odlišili od nově vyšlechtěného whipeta, většinou se z nich stávali křehcí psíci s příliš jemnou tělesnou konstrukcí. Začaly se projevovat i známky nanismu (kulatá hlava s vystouplýma očima, zkrácená nosní část, krátké nohy), které se v chovu objevují výjimečně i dnes.
Od počátku 20. století probíhala regenerace chovu, kterou bohužel přerušily světové války. Byli importováni psi ze zámoří. Dnešní podobu získal italský chrtík na až přelomu 40. a 50. let 20. století především díky chovatelům z Rakouska, Německa, Švédska a Velké Británie.
V dnešní době je italský chrtík nejvíce chován ve Francii, Skandinávii a Itálii, kde si troufám říci jsou i nejkvalitnější chovy. Kvalitní chovy lze nalézt i po celé Evropě i v Rusku a v Pobaltských zemích.
Tito poslušní, přítulní, jemní a veselí psíci byli do Československa poprvé dovezeni v 60. letech 20. století z Německa, Rakouska a Anglie a první české odchovy jsou ze 70. let. Mezi první české chovatelské stanice patřily např. Jivaro, Dixon, Swift a Skara, ze které později vznikla nejvíce chovající stanice Skarak manželů Marešových.
Po počátečním boomu se chov zvolnil a k dalšímu rozšíření došlo až v 90. letech minulého století. Od revoluce přibývalo importovaných psíků (např. z Itálie a Francie) i chovatelských stanic.
Historie týkající se chovu v Evropě a u nás od počátku 20. století je čerpána ze stránek ch.s. Gil-Endor, podrobnější informace naleznete na odkazu www.chrti.com/gilendor/
ITALSKÝ CHRTÍK NA STARÝCH FOTOGRAFIÍCH
NEJSTARŠÍ STANDARD ITASKÉHO CHRTÍKA Z ROKU 1900 (UK) - na základě tohoto standardu byly vytvořeny ostatní standardy (FCI a USA), standard FCI byl vždy nejpodrobnější.
1. FCI STANDARD ITALSKÉHO CHRTÍKA Z ROKU 1933 (str.1, str.2, str.3) - bohužel jsem sehnala jen v italštině. Tento standard byl pozměněn v roce 1956, po vzniku CPLI (Italského klubu chovatelů italských chrtíků). Později následovalo několik dalších změn.
