Di Sangue Regale IGs

Všichni chrti se původně uplatňovali jako lovečtí psi. Jejich poslání bylo ovšem různé, podle plemenné příslušnosti a podle původní domoviny. Tak například staroegyptští faraónští chrti se používali při lovu antilop a gazel, táž zvířata se lovila též s pomocí chrtů orientálních. Klasický obraz lovu gazel pomocí chrtů, jak jej hlavně dříve provozovali arabové, ukazuje lovce na koni, který jednou rukou drží otěže a druhou před sebou přidržuje chrta. Lovec pozorně sleduje okolí, pátrá po zvěři. Jakmile gazely spatří, snaží se k nim na koni i s chrtem co nejvíce přiblížit. Teprve pak psa vypouští a vysílá za zvěří. Obvykle v krátké štvanici chrt kořist dostihne a uloví. Je to rychlý i dost vytrvalý běžec a je-li třeba, je schopen kořist pronásledovat i na poměrně značnou vzdálenost a vyvinout rychlost kolem 55 km/h. Svým výkonem, korunovaným ulovením zvěře, zajistí pes lovci a jeho rodině masitou stravu na několik nejbližších dnů a je proto i patřičně ceněn.

Okcidentální chrti, ale také ruský chrt - barzoj, byli používáni, zpravidla ve smečkách čítajících několik nebo i více psů, k lovu vlků (viz irský vlkodav) a vysoké zvěre (viz skotský jelení pes - deerhound). Někteří se tam, kde byly vhodné geografické podmínky (nížinaté oblasti, např. při pobřeží Biskajského zálivu, Severního a Baltského moře, Velká nížina uherská), stali takřka specialisty na lov zajíců a pracovali jednotlivě, anebo - častěji - ve dvojicích. V době, kdy velké zvěře ubývalo, protože jednak byla intenzivně lovena, jednak přicházela vinou změněných přírodních podmínek (např. úbytek lesů) o své přirozené životní prostředí, se chrti používali hlavně ke štvanicím na zajíce. V těch dobách nebyl ovšem většinou lov již výhradním zdrojem potravy, a proto se z něj zvolna stávala záležitost sportovní, především ve Velké Británii.

Nyní už nešlo ani tolik o to, zda chrt zvěř uloví či kolik jí uloví, spíše šlo o to, jakým způsobem a jak rychle to dokáže. Sportem se jakákoli činnost stává tehdy, jsou-li dány předpoklady k vzájemnému srovnání výkonu jednotlivých soutěžících, v tomto případě chrtů. Pokud jde o lov zajíců štvaním, stalo se tak ve Velké Británii roku 1576, kdy vévoda z Norfolku vyhlásil tzv. zákony (pravidla) lovu štvaním (Rules of tne Leash). Byla to vlastně vůbec první pravidla terénního dostihu (coursingu) za živým zajícem. S nevelkými změnami platí jejich zásady pro tento druh dostihů dodnes, i když se již, s ohledem na ustanovení zákonů na ochranu zvířat v různých zemích, za živou návnadou neběhá Běhá se za umělou návnadou, taženou - podobně jako při dostizích na dráze - speciálním vlečným zařízením. První takový coursing za neživou návnadou se uskutečnil ovšem až roku 1956, a to v Hamburku.

Klasický coursing za živou návnadou se konal na vymezeném obdélníkovitčm prostranství o rozměrech 300krát 250 m, bez křoví a jiných úkrytů. Startující chrti byli vypouštěni po dvou, zajíc před nimi dostával neveliký náskok. Štvanici sledovali dva rozhodčí na koních. Posuzovali způsob práce psů a sledovali, který z nich jako první zajíce dostihl. Tento druh sportu si ve Velké Británii záhy našel velké množství příznivců. a tak již roku 1776 zakládá Lord Orford „Swaff-ham Coursing Society". První významný podnik tohoto druhu připravil Lord Craven, když roku 1780 uspořádal „ashdown Park Meeting". O rok později vznikl „Melton Coursing Meeting". Na přelomu 18. a 19. století přibývalo specializovaných organizací, roku 1806 vznikl „South Coursing Club" a v roce 1825 „altcar Club" či „altcar Coursing Society", organizace, která roku 1836 poprvé uspořádala asi 40 km severozápadně od Liverpoolu „Waterloo Cup", patrně nejproslulejší coursing na světě vůbec. V prvních letech se jej zúčastňo­valo osm nebo šestnáct psů, potom to byli 32 psi a od roku 1856 to jsou 64 psi. Waterloo Cup se koná každoročně v únoru nebo začátkem března (nekonal se pouze v létech 1917 a 1918) a trvá tři dny.

Moderní coursing dneška vypadá poněkud jinak. Běhá se v terénu, třeba i členitém, s přírodními nebo umělými překážkami. Na trati nepravidelného tvaru je vytyčen určitý počet tzv. branek, jimiž běžící chrti musejí projít. Chrti jsou na trať coursingu vypouštěni po dvou, startují většinou z ruky, nikoli ze startovních boxů, jako při dostizích na dráze. Za proběhnutí brankami dostávají určitý počet bodů; ten, který proběhne jako první, víc. V dnešní organizační struktuře dostihového sportu chrtů připadá coursingu většinou spíš jen role doplňková, hlavní pozornost je věnována dostihům na dráze, snad i proto, že chrti startují zpravidla po šesti (v USa a austrálii po osmi). Průběh dostihů je proto zajímavější a z hlediska sázek, které např. ve Velké Británii, ale i v USa a austrálii k dostihům neodmyslitelně patří, napínavější.

I na dráze, většinou tvaru dvojitého U, s travnatým, jílovito-písčitým nebo kombinovaným povrchem, se původně, ještě v roce 1894, běhalo za živou návnadou. Touto návnadou byl malý anglický chrt - vipet. I on dostával na startu určitý neveliký náskok; musel jej dostat, měl-li si zachránit život. Tažné zařízení umělé návnady, tzv. umělý zajíc, bylo v USa patentováno sice už v roce 1890 ale nebylo postaveno, takže za umělou návnadou se poprvé běželo až o pět roků později, ve Velké Británii (Hendon Welsh Harp). Dnes se dostihy chrtů běhají prakticky po celém světě. Profesionální charakter, ve spojení se sázkami, mají chrtí dostihy ve Velké Británii, v USa, v austrálii a ve Španělsku. Zatímco ve Velké Británii běhají výlučně greyhoundi, v austrálii běhají i vipeti. Na dostihových drahách ve Španělsku lze vidět, takřka výhradně, křížence domácího Španělské­ho galga s greyhoundem, zvané anglo-galgo. Ve střední a západní Evropě mají chrtí dostihy převážně amatérský charakter, kromě plemen již uvedených se tu objevují na závodních dráhách i afgánští chrti, barzojové, saluki, sloughi, maďarští chrti a italští chrtíci.

Některé z evropských států jsou sdruženy v Mezinárodní unii klubů chovatelů chrtů (Union International děs Clubs de Lěvriers - ve zkratce UICL). Pořadatelé mezinárodních dostihů chrtů, zařazených do termínového kalendáře UICL, jež se konají pod patronací UICL, se musejí řídit jejím reglementem. Zatímco při profesionálních dostizích běží v jednom dni každý chrt pouze jednou, při mezinárodních dostizích podle pravidel UICL běží během jednoho dne třeba i několikrát.

Systém nasazování psů do jednotlivých běhů se řídí jejich výkonností. ale zatímco např. ve Velké Británii se do jednoho běhu nasazují - s ohledem na sázky - jedinci zhruba stejné výkonnosti, podle dostihového řádu UICL se do jednoho běhu nasazují chrti s výkonností rozdílnou. Tato soutěž má totiž postupový charakter, přičemž do dalších běhů postupují chrti obvykle podle pořadí v cíli. Podle daného klíče a podle počtu přihlášených postupuje vítěz, případně i další v pořadí, do semifinále nebo přímo do finále, ostatní dostanou ještě jednu šanci, a to v tzv. opravných bězích. Neumístí-li se zde na některém z předních míst, z další soutěže vypadávají. Rozdílů mezi dostihy pořádanými podle reglementu UICL a profesionálními je pochopitelně víc. Greyhoundi běhají ve Velké Británii zásadně společně, bez ohledu na pohlaví, běhají se tu nejen běžné, tzv. hladké tratě, ale i tratě překážkové a handicapy. Neběhá se tu ta­ké rady jen 475 m, ale běhají se distance kratší i deíší.

Dostihové dráhy bývají dlouhé 470-480 m, při poloměru zatáček 40-45 m (někdy mívají zatáčky převýšení asi 4 %) a šířce 6 (na rovině) až 8 (v zatáčce) metrů (v austrálii to je 4-6 m). Travnaté dráhy, obvyklé na evropské pevnině, při amatérských dostizích, bývají rychlejší; jílovíto-písčité, obvyklé ve Velké Británii, ve Španělsku a jinde, jsou zpravidla pomalejší, ale jsou prokazatelně šetrnější ke končetinám závodních chrtů (frekvence zranění při dostizích je tu mnohem menší), ítalští chrtíci a vipeti jako tzv. malá plemena běhají obvykle kratší tratě, okolo 360 m. Nejrychlejší na drahách jsou greyhoundi, nekorunovaní králové chrtích dostihů. Běhají zde rychlostí kolem 60 km/h, přičemž rychlost na rovinkách je pochopitelně vyšší než v zatáčkách a činí 70-80 km/h. Vipeti jsou o trochu pomalejší, stejně tak všechna další plemena. Ti jedinci mezi vipety, jejichž kohoutková výška je větší než 51 cm, nemohou běhat spolu s ostatními. Bývají řazeni do zvláštní třídy (jež se zpravidla nevypisuje na mezinárodních dostizích, ale jen na dostizích národních) a říká se jim sprinteři. Někde, např. v austrálii, se ke kohoutkové výšce nepřihlíží, vipeti jsou podle své tělesné hmotnosti rozděleni do jednotlivých hmotnostních kategorií. Totéž platí v austrálii pro greyhoundy.

Existuje několik základních předpokladů úspěšného dostihového působení chrta. Prvním je tzv. chuť jít za návnadou, druhým výživa a třetím trénink. Sklon pronásledovat to, co jim uniká, není vlastní jen chrtům, ale všem psovitým šelmám, protože je významnou součástí potravního instinku. Nicméně chuť sledo­vat návnadu není stejně výrazná u všech plemen chrtů, nehledě k tomu, že existují i pochopitelné individuální rozdíly. O chuti jedince ke sledování návnady je možné se přesvědčit už u štěněte. Něco vhodného, co upoutá pozornost Štěněte, např. střapec zhotovený z kusu papíru nebo igelitu, se upevní na konec přiměřeně dlouhého provázku. Takovou návnadu potom někdo, nejlépe osoba, kterou štěně nezná, před ním táhne tak, aby se mu neztratila z očí (chrti, jako lovečtí psi, šli za kořistí vždy tzv. na viděnou, tzn. že ji museli mít stále v dohledu). Není dobré, táhne-li štěněti návnadu osoba, kterou dobře zná. Potom nelze zjistit, zda jde štěně za návnadou nebo za tím, kdo ji tahá. Snahu pronásledovat unikající návnadu lze rozvíjet a posilovat. Zejména u některých plemen chrtů a u některých jedinců je to nezbytné.

Někdy je pro štěně velkým stimulem místo ryze umělé návnady (střapce z papíru nebo igelitu) čerstvě stažená králičí kožka, případně kožka už suchá, jindy stačí dát štěněti možnost návnadu dostihnout, „poprat" se s ní, pochválit je a případně i jinak odměnit (např. pamlskem). Někdy dokonce stačí, táhne-li návnadu osoba štěněti známá, kterou má rádo a která si s ním za odměnu po do­stižení návnady pohraje. Protože podobným způsobem se postupuje již v raném mládí psa, je nezbytné hledět na to, aby se štěně nikdy zbytečně neunavilo. Nácvik musí být vždy a zásadně hravý. Od takového hravého nácviku je potom možno nenásilně a plynule přecházet u odrůstajícího mladého psa na pravidelný trénink. I ten něj intenzivnější trénink by chrta nikdy neměl naprosto vyčerpat, měl by ho jen příjemně unavit. Trénink na dráze je zajisté velice potřebný a nezbytný, zejména zpočátku, kdy pes si musí na dráhu zvyknout a musí se naučit po ní běhat, aby se např. v zatáčce nedal tzv. vynést k vnějšímu okraji vinou přílišné rychlosti při náběhu do ní), ale nesmí jej být také příliš - chrt by se měl na dráhu vždy těšit. Tréninkových modelů je velké množství, ideální tréninkové schéma pro každého jednotlivého chrta musí stanovit individuálně ten, kdo ho na dostihy připravuje (majitel, trenér).

Důležitost výživy, naprosto správné a co nejvydatnější, není u dostihového chrta ani nutno zvlášť zdůrazňovat. Přece jen však je potřeba poukázat na nutnost vysokého podílu bílkovin v potravě takového psa. Jde především o bílkoviny živočišného původu, organismem psa dokonale a beze zbytku využitelné. Stejně nezbytný je přísun vitamínů a minerálií, včetně tzv. stopových prvků (mikroelementů). Pro výživu dostihového chrta jsou velmi vhodné různé průmyslově vyráběné tzv. kompletní krmné směsi, výslovně určené pro psy sportovně vy­užívané nebo pro psy s vysokými energetickými nároky. Kromě obsahu nezbytných látek (základních živin aj.) je jejich prostřednictvím zajištěn optimální vzájemný poměr jednotlivých složek potravy. ani při dokonalé výživě a odpovídajícím tréninkovém zatížení nelze po dostihovém chrtovi žádat, aby po celou dostihovou sezónu nebo po celý rok podával maximální výkony, l tento pes potřebuje, v závislosti na své individualitě, vždy po čase odpočinek, kdy i trénink se omezuje jen na lehký, kondiční.

Chrti jsou někdy považování za psy málo inteligentní. Není to samozřejmě pravda. Ovšem povahové založení chrtů a chrtovitých psů je jiné, než u většiny jiných psů. Konec konců je to dáno i historicky, způsobem praktického uplatnění těchto psů i způsobem, jakým byli po dlouhé generace chováni. Ve srovnání s mnoha jinými plemeny psa domácího jsou chrti spíše introvertní a nemusejí tudíž kdekomu vyhovovat. Pro někoho jsou ale právě proto, kromě všeho jiného, ideálními společníky. Toho, kdo k nim najde správný vztah, nezklamou, toho, kdo k nim cestu nenajde, uspokojit v žádném případě nemohou, a to ani jako zvířata závodní.

(http://www.xenofanes.wz.cz/ig-uvod.htm)