Klíšťata? Klíšťata.
Malé zvířátko zakouslé pevně do kůže našeho psího kamaráda na nás vystrkuje svůj zadeček. Nebo se ještě nerozhodlo kam se zakousne a jen tak si po něm leze. Máme na ně zlost. Všichni víme, jak vypadají, každý z nás se s nimi setkal. Vytáhli jsme proti nim do boje a pomocí různých „protiklíšťových opatření“ částečně vítězíme a nebo také ne. Podle situace. Ale napadlo Vás někdy, co víme o jejich životě? A bojujeme proti nim správně s uvědoměním si všech rizik?
Historie…
Věřte nebo nevěřte, první literární zmínka o klíšťatech pochází z dob Homéra, tedy z dob 800 let př.n.l, i když se nejedná o doklad nejstarší. Opravdu nejstarším dokladem, alespoň podle autora knihy Milana Daniela „Tajné stezky smrtonošů, r. vydání 1985, ze které čerpáme, je nástěnná malba z hrobu Egypťana Antefa z dob XVIII. dynastie (1 500let př.n.l.), kde jsou vyobrazena na fragmentu malby hlavy hyeny a to na její vnitřní straně okraje ušního boltce. Někdy v 60 letech před n.l. doporučuje Columella v boji proti klíšťatům použít dehtu, další doporučení jsou různá, za zmínku stojí skutečnost, že jsou často zmiňovány vředy, které vznikají na zvířatech po odtrhnutí klíšťat (psy nevyjímaje).
Nauka o klíšťatech se nazývá ixodologie, a její základy byly položeny v polovině 19.století.
Zoologie…
Zoologicky patří klíšťata do třídy pavoukovců (Arachnoidea) a do podkmene klepítkatců (Chelicerata). Klepítkaci jsou živočišnou skupinou navazující pravděpodobně přímo na vyhynulé trilobity, prodělávali další vývoj , za nejmladší z klepítkatců se dnes považují roztoči.
Klíšťata (podřád Ixodides) jsou utvářením těla velmi stejnorodá skupina , která zahrnuje celosvětově asi 800druhů a dělí se na tři čeledě. Čeleď klíšťatovitých (Ixodidae) – 700 druhů, čeleď klíšťákovitých (Argasidae) – 100 druhů a čeleď Nuttalliellidae – 1druh. Poslední čeleď je zoologickou raritou a její zástupce byl nalezen v Africe. Podíváme se tedy na zbývající dvě čeledě a to zkráceně na klíšťata a klíšťáky. Obě čeledě mají společný způsob získávání potravy, liší se ale způsobem vývoje, nároky na vnější prostředí i zevnějškem.
Základní rozdíl je patrný na první pohled: klíšťata mají na hřbetní straně těla silný štít, který je výrazný zejména u hladových jedinců. U samce kryje téměř celý hřbet těla, zatímco u samice jen jeho přibližně přední třetinu. Zbytek těla samice je pokryt měkkou zřasenou pokožkou, která umožňuje u některých druhů až 300!! násobné zvětšení objemu klíštěte při nasávání krve. Rozměr štítu se při nasání nemění a tak je jeho velikost u nasátých samic téměř zanedbatelná. Sameček se nikdy v takové míře nemůže nasát, štít mu to nedovolí. Přední okraj štítu je mírně vykrojený v místě, kde k tělu přisedá hlavička. Hlavička klíštěte je dopředu utvářena v hypostom (chobotek), který má dlátovitý tvar a je vyzbrojen několika příčnými řadami drobných, dozadu směřujících zoubků. Po stranách chobotku jsou v pouzdrech uloženy párové chelicery (klepítka), kterou nejsou běžně vidět a v klidu toto vše zakrývají makadla, které jsou na hlavičce klíštěte vidět na první pohled.
Jak se klíště zakusuje…
Makadla mají před přisátím vyhledat nejvhodnější místo pro vpich. Rozevírají se a pomocí svalů se vysunují v pouzdrech umístěné klepítka. Ty jsou se dvěma zuby a jimi klíště natrhává kůži hostitele. Do vzniklé ranky vniká klíště hypostomem jehož soustava zpětných háčků zaručuje pevné uchopení. V dalším se některé druhy klíšťat pomocí jedné ze složek slin do rány „zacementují“.
A jak ho přemluvit, aby se pustilo…
Odstranit klíště lze bez potíží jenom v prvních hodinách po přisátí a nebo před samovolným uvolněním na konci sání krve. Jinak to jde poměrně ztuha. Dlouho tradovaná rada klíště vytáčet proti směru hodinových ručiček není opodstatněná. Háčky na hypostomu netvoří žádný závit. Nejlépe je prohlédnout sebe i psa každý večer po vycházce ještě tentýž den, dokud jdou přisátá klíšťata lehce odstranit. Pokud nechcete každý den vykonávat prohlídku, můžete svého psa pozorovat, i když se tím dostáváte ve vztahu ke klíštěti k časové prodlevě. Optimální je odstranění klíštěte do 48 hodin po zakousnutí. Obvykle bývá klíště přisáté tam, kde se Váš pes opakovaně škrábe, olizuje nebo se snaží vykusovat srst. V místě přisátí klíštěte vzniká intenzivní pocit svědění. Jestliže je klíště přisáté již delší dobu, nezbývá, než jím, po předchozí desinfekci místa, kam se přisálo, trpělivě pohybovat za strany na stranu a směrem vzhůru a zkusit, zda povolí. Ideální se pro tento účel jeví pinzety na odstraňování klíšťat, které mají tvar, jenž umožňuje stisknout část těla těsně za hlavičkou bez poškození těla klíštěte a bez toho, že by jste se jej museli dotknout. Rozšířená část ramínek pinzety před jejich zúžením na konci je tomu tvarem ideálně uzpůsobena. Ranku po vynětí klíštěte opět desinfikujeme, zabrání se tak druhotné infekci. Sice jsme na stránkách pro pejskaře, ale jen malé upozornění i pro milovníky koček: obvykle dostupný jód je jako desinfekční prostředek pro kočky toxický.
S odstraněným klíštětem se dá dělat několikero různých věcí, účelem kterých je většinou jeho likvidace. Recepty jsou různé.
A ještě něco k tomu, jak se klíště orientuje v prostředí…
Na prvních párech nohou má klíště tzv. Halleyův orgán, prohlubeň se smyslovými chemoreceptorickými štítky, která je umístěna na prvním páru noh. Halleyův orgán je velmi důležitým čichovým orgánem pro vyhledání hostitele.
Na skok ke klíšťákům…
Klíšťáci nemají vyvinut hřbetní štít, ústní ústrojí je posunuto na břišní stranu těla a při pohledu shora na hladového klíšťáka vyčnívají zpod vrásčitého a bradavčitého těla jen nohy. U druhů, které žijí ve střední Evropě, je přechod hřbetní strany v břišní ostrý , takže tělo je lemováno jakýmsi kýlem. Pohlaví je rozeznatelné pouze pod mikroskopem. Halleyův orgán mají také a jejich výraznou specialitou jsou tzv. koxální žlázy , které při sání a po krve vylučují bezbarvou tekutinu, která sehrává roli při přenosu některých nákaz. Je pro ně typická vázanost na hnízda svých hostitelů. Pro pejskaře jsou na okraji zájmu… a proto zpět ke klíšťatům..
Vývoj, rozmnožování a strategie přežití klíšťat
Samička klade vajíčka do povrchových vrstev půdy, do hrabanky, opadanky nebo do spodních částí vegetace. Počet vajíček je různý, u jednotlivých druhů kolísá od 600 do 20tisíc. Z vajíček se vylíhnou larvy, které se podobají dospělým klíšťatům, jsou ale velmi drobné . Pro další vývoj je nezbytné, aby se nasály krve. Po překonání klidového období se svléknou a z pokožky vylezou už jako nymfa. Také nymfa musí nasát krev, aby dala vznik dospělému klíštěti. Ptáte se, proč na svých psech nacházíte jen dospělá klíšťata a ne jejich jednotlivá vývojová stadia? To je tak. Existují klíšťata, které se označují jako jednohostitelská. Larva, nymfa i dospělec neopouští svého hostitele, pouští se jen dospělá samička, a to jen z toho důvodu, že odchází do úkrytu naklást další vajíčka. U nás tyto druhy klíšťat nežijí. Nežijí u nás ani klíšťata dvojhostitelská, tam opouští hostitele nymfa a znovu nasedá jako dospělý jedinec. Ve střední Evropě žijí totiž klíšťata trojhostitelská, která mají nejsložitější vývojový cyklus. Každý vývojový stupeň po nasátí krve odpadá a další vývoj prodělává mimo jeho tělo, v nějakém terénním úkrytu. Z hlediska klíštěte je to značná komplikace, protože jsou dlouho vystavena vnějším činitelům (suchu, vlhku, teplotě..) a také riziku, že ve vhodnou dobu nenaleznou dalšího dárce krve. Na druhé straně vyššímu riziku vývoje odpovídá počet nakladených vajíček, který je přímo úměrný množství krve, které samička nasaje. U trojhostitelských klíšťat se dále ještě rozlišují další varianty a to podle toho, zda se vrací ke stejnému živočišnému druhu (skot – druhy těchto klíšťat žijí v tropech), nebo zda živočišné druhy střídají. Např. u nás žijící piják lužní (Dermacentor reticulatus) je trojhostitelským klíštětem, jehož larvy a nymfy cizopasí na drobných divoce žijících hlodavcích a hmyzožravcích , zatímco dospělci hlavně na volně žijících i domácích velkých savcích – spárkaté zvěři, skotu, ovcích, kozách. Larvy u nás nejznámějšího žijícího klíště - klíštěte obecného (Ixodes ricinus) sají krev drobných savců (myšic, hrabošů, rejsků, krtků, plchů..), ptáků, kteří si hledají potravu v lesích nebo křovinách při zemi (kosové, drozdi), ale i plazů (např. ještěrek). Nymfy vyhledávají savce větší, králíky, zajíce, veverky, nepohrdnou ani bažantem. Dospělci sají na velkých savcích …na srncích, jelenech, skotu, ovcích, kozách, koních a psech. Na člověku sají larvy, nymfy, i samice, ojediněle se přichytí i samec.
Klíště tak propojuje živočišné druhy, které by se jinak ani nesetkali. Z pohledu přenosu nákaz je podstatná skutečnost, že nákaza může být předána i jedním vývojovým stadiem na druhé a v určitém podílu i z nakažené samice na vajíčka.
A blíže k tomu, které známe nejvíce…
U nás se s klíštětem obecným (Ixodes ricinus) můžeme setkat všude tam, kde mu vyhovují podmínky prostředí. Ve všech nadmořských výškách do 700-800m.n.m., zejména ve vlhkých smíšených nebo listnatých lesních porostech. Nežije v bažinách a rašeliništích, v jehličnatých monokulturách bez podrostu, v suchých borových lesech na písčinách, v akátových lesích, na orné, hospodářsky využívané půdě. Početnost se v místě výskytu může lišit i v rámci několika čtverečných metrů. Celkové období aktivity trvá u nás většinou 210-240dní s vrcholem na jaře (květen, červen) a na podzim (září). V případě nepříznivých klimatických podmínek (např. suchého léta) může podzimní vrchol chybět.
Klíšťata svého hostitele aktivně nevyhledávají, pouze na něj čekají. Jejich horizontální pohyb v terénu je velmi omezený (drží se v nízkém nebo křovinném porostu v jeho dolních patrech). Přemisťování v terénu obstarávají jen hostitelé. Podstatné pro jednotlivá vývojová stadia je mikroklima úkrytu (teplota, vlhkost, sluneční záření). Vývoj klíštěte trvá 24-36měsíců. V pokusu, které snížil na minimum vliv přístupu k potravě a omezil se pouze na vliv klimatických podmínek (klíšťata měla k dispozici pro ně v nejvhodnější dobu bez omezení zdroj krve) ze 7 000 nasátých larev přežilo na louce pouze 125, na okraji lesa 688 a v hloubi doubravy 767 dospělců. Podstatná je pro rozšíření klíštěte relativní vlhkost vzduchu. V přírodě je běžně faktor prostředí kombinován ještě s možností zisku potravy. Může se tedy nejen stát, že se jednotlivá vývojová stádia svého hostitele nedočkají vlivem klimatu, ale také že kolem nich nepoběží nikdo vhodný, na koho by nasedli... Mohou sice čekat delší dobu, vývoj se tak může u jedince protáhnout až na 5-6let, v takovém případě se ale ještě více zvyšuje ztrátovost. Zde je také vysvětlení skutečnosti, že svět není klíšťaty přeplněn, jak by tomu odpovídal počet vajíček od jedné samice. Proto také ona marnotratnost při jejich snesení..
Nákazy přenosné klíšťaty
Klíšťat mohou fungovat jako přenašeči a zároveň hostitelé bakterií, které zahrnují rickettsie, borrelie a Francisellu tularensis. Nákazu přenášejí slinami při zakousnutí, které vypouští do rány, aby v místě vpichu omezili srážlivost krve. Sliny obsahují také látky, které potlačují imunitní odpověď napadeného organismu, jak na samo klíště, tak i bohužel na původce nákazy, kterou přenáší. Na přenosu nákazy se může podílet i střevní obsah klíštěte. Nejznámější nákazou je Lymská borelióza – způsobená Borrelií burgdorferi, nově se předpokládá přenos ještě dalšími dvěma druhy a to Borrelia garini a Borrelia afzelii.. Nákazu může přenést pravděpodobně i jiný krvesající hmyz (komáři, muchničky, blechy). Nejčastějším příznakem u psů je zánět kloubů, který se stěhuje, méně častými příznaky je zánět srdečního svalu, ledvin a poškození nervové soustavy. Celkově je zvíře skleslé, neochotně se pohybuje, může mít horečku, kulhat, špatně žere. Přírodní ohniska nákazy jsou po celé České republice. V některých lokalitách ČR je infikováno až 25 klíšťat ze 100 vyšetřených. Pravděpodobně nejnebezpečnější jsou pro přenos na podzim infikovaná přezimující klíšťata, kterým se v období klidu borrelie množila ve střevech. Některé práce uvádí, že takto infikované klíště přenáší nákazu ihned po zakousnutí a jeho případné rychlé odstranění již proti infekci není účinné. Klasická červená skvrna, která je typická pro podezření a započetím diagnostiky u člověka se u psů nevyskytuje. Léčba bývá úspěšná v akutním stadiu, pozdější stadia jsou léčitelná obtížně. Borrelie mohou i přes léčbu v organismu přežít a ve chvílích snížené imunity organismu opět udeřit. Klíšťová encefalitida (zánět mozkových blan) je výlučnou záležitostí člověka. V Evropě je třeba mít se na pozoru také před ricketsiózou – která je způsobena nitrobuněčnými bakteriemi z rodu Rickettsia s několika poddruhy. Klinické příznaky infekce nejsou u psů přítomny, pes nefunguje ani jako zdroj infekce, pokud jsou ale v jeho krvi zjištěny protilátky, jedná se o varovný signál možné infekce pro člověka, který pobývá ve stejném prostředí jako pes.
Základem omezení rizika přenosu nákaz je pokud možno nekontaktní odstranění klíštěte ze psa (pinzety, vytahovače!) a poté řádné umytí rukou mýdlem. Před a po odstranění klíštěte se postižené místo doporučuje desinfikovat. Opatrně zvláště v případě, že došlo při zákroku k poškození klíštěte jako takového, příp. vylití jeho střevního obsahu. V tomto případě je desinfekce ranky po vynětí nezbytná. Zabraňte kontaktu střevního obsahu s Vaší kůží a spojivkami.
Možnosti obrany
Prevence, prevence a prevence. Použití antiparazitních přípravků, časté kontroly psů, zejména, pokud se s ním nacházíte v rizikovém, pro klíšťata klimaticky vhodném prostředí. Antiparazitní přípravky mají různou podobu. Mohou být ve formě sprejů, obojků nebo tzv. spot-onů, tedy pipet za krk, které ale neseženete ve volném prodeji, pouze přes veterinární lékaře. Existují různé značky různých firem, základem bývá ale většinou jedna a tatáž účinná látka pro jeden a tentýž druh výrobku. U obojků si všímejte datumu spotřeby, je na obalu výrobku. U sprejů dodržujte dávkování a rovnoměrné rozptýlení přípravku do srsti, které je zárukou účinnosti přípravku. Preparáty na hranici záruky mají sníženou účinnost (týká se i spot-onů). Doporučujeme sebrat odvahu a požádat o umožnění kontroly data spotřeby, i u spot-onů, které necháte aplikovat při návštěvě v ordinaci. Dodržujte pokyny aplikace. Aplikovat na psa např. Frontline a ještě téhož dne ho poslat za aportkem do vodního toku nemusí být zrovna to pravé ořechové. Potom můžeme lamentovat nad účinností přípravku, nebude nám to ale příliš mnoho platné… Proti borrelióze je možné zvíře očkovat. Očkování spouští tvorbu protilátek proti původcům onemocnění. Nejvhodnější dobou pro očkování jsou zimní měsíce.
Yvona Rumpíková, Ing.
